mse.com

 home page  »  měření geopatogenních zón

Virgule, proutek, proutkaření


 

Bezplatné měření geopatogenních zón ve Vaší domácnosti
11. května 2006 byla spuštěna nově zaregistrovaná doména www.gpz.cz na které budou postupně doplňovány a aktualizovány nejnovější poznatky o geopatogenních zónách, jejich odrušení a související informace.
 

Z historie proutkaření a virgule

 
Proutkaření má velmi starou tradici. Mnoho senzibilů (proutkařů) využívá své schopnosti k hledání někoho, nebo něčeho, (geoanomálních zón, vody, nerostů, atp.) Děje se tak pomocí kyvadla, pružiny, proutku, vlaštovky, tzv. eldrátů atp.) To je poměrně běžné - obtížnější je hledat bez přímého kontaktu (zprostředkovaně). Obtížné je hledání pohřešovaných osob, ukradených automobilů, rozličných ztracených předmětů. Dá se říci, že nejvíce provozovanou záležitostí je vyhledávání podzemních vodních zdrojů. Zdá se však také, že je to relativně nejsnadnější disciplina než všechny vedle ní jmenované. Zdání však klame. Až tak jednoduché to zase není. Ale o tom až někdy jindy. Podívejme se nyní zpět, do historie lidstva, proutkaření a virgule i když jenom útržkovitě a takříkajíc na skok. V článku, určeném pro časopis, to ani jinak nejde.
V jihovýchodní Libyi existují v jeskyních v Tassili obrázky ukazující skupinu lidí která pozoruje osobu při práci s rozvětvenou hůlkou. Obrázky jsou staré 8 000 let.
500 let před naším letopočtem Herodotus popsal proutkaření Skythů s vrbovými proutky. Existuje však také pověst o královně ze Sáby, která brala do své družiny, kdykoliv cestovala za ?alamounem, proutkaře. Ti měli hledat vodu a zlato.

 

 

Starý zákon a Mojžíš

O "věšteckých prutech" je i několikrát zmínka ve Starém zákoně na příklad ve čtvrté knize Mojžíšově XX: 8-11. Mojžíš údajně udeřil dvakrát do skály svým prutem (holí) a skála vydala dostatek vody nejen pro Mojžíšův lid, ale také jeho dobytek. Více se zpravidla v literatuře zabývající se proutkařením neuvádí. Je však ještě třeba poznamenat, že Mojžíš byl po tolikaletém putování za zemí zaslíbenou již poněkud unaven a netrpělivý. Proto svým prutem (holí) o skálu dvakráte udeřil a ne ho k ní jen přiložil, jak měl správně učinit. Do země zaslíbené pak v podstatě nikdy se svým lidem nedoputoval. Je to jakési alegorické znázornění potřeby trpělivosti v jakémkoliv konání, v proutkaření obzvláště. Mojžíšova hůl se stala základem všech pozdějších, starověkých i novověkých představ o schopnosti, lépe řečeno tehdejším jazykem moci, vyčarovat z holé země proutkem vodní zdroje. Prakticky všechny knihy o historii kouzelného proutku začínají již zmíněným účinkem Mojžíšovy hole. V podrobném rozboru bychom se dostali díky Mojžíšově holi i daleko na východ, kde se tento článek řetězu objevuje v různých podobách a rozmanitých představách tamních, dřívějších i současných národů (Skythů, Tatarů, Číňanů, Indů, Peršanů), o věštění proutkem (rhabdomancii). ?idé podle bible věštili i z prutů hozených na zem.

Písemné zmínky v dílech různých autorů

 
Mojžíšova hůl tak bývá všemi, co psali o historii proutku, přirovnávána k Hermově a Merkuriově hadí holi, se kterou byli oba tito bohové jak Řeky, tak i Římany, zobrazováni. Stylizace hadího těla se objevuje i na kyvadlech.
Podle Kallimacha vykouzlila Rhea ze skály úhozem prutu vodní pramen. V Euripidově hře, v reji bakchantek, vyčaruje ověnčená hůl thyrsos svěží vodní pramen. Atalante pak na lovu hasí žízeň pramenem, který, se vyřinul ze skály, když na ni Atalante udeřila. Podobně jako báje a pověsti řecké mytologie, vypravují i středověké legendy o světcích, vyvolávajících vodní prameny ze země pomocí větve. Na příklad staroněmecký básník Konrad von Würzburg v jedné ze svých básní velebí Pannu Marii nadšenými slovy, přirovnávaje ji k prutu Mojžíšovu (wünschelgerte), kterým byla ze skály v poušti vyčarována voda. Je mnoho dalších děl, která podobné příklady uvádějí. Nelze je zde uvést všechna, ale alespoň za zmínku určitě stojí největší německý středověký epos, ťPíseň o NiebelunzíchŤ .
A tak měli staří Římané hledače studní (aguileges), kteří podle Plinia usuzovali prutem rozsochatým podle rostlin a keřů, že pod nimi v zemi proudí voda. (Historia naturalis XXXI.3.27). Řekové měli hydroskopy a nutno poznamenat, že tento název zdomácněl ve středověku pro hledače vody. V Rostlinstvu pak jeho autor Sobotka upozorňuje na to, že hledání pramenů pomocí prutů se vyskytuje již u Etrusků. Juturna, vodní víla, byla zobrazována s proutkem v ruce. Rovněž tak starořímský bůh Janus bývá zpravidla zobrazen s holí v ruce. Ovidius o něm vypravuje, jak zachránil Řím pramenem, který se vyřinul z místa, do kterého předtím udeřil holí. Ještě v 11. století popisuje Albricus tohoto boha při tom, jak tluče holí do skály, odkud vytryskla voda stejně tak, jak se to podařilo Mojžíšovi. Boha Merkura připomínal ve středověku odborný název proutku virga mercurialis i návod k tomu, kdy je nejvhodnější proutek uříznout. Doporučovalo se, aby proutkař řezal proutek toho měsíce, kdy vládne planeta Merkur. (Praetorius, Gazophylici gaudium, d.i. ein Ausband von Wünschelruten, Leipzig,1667).
Prvním spisovatelem, který zaznamenal na sklonku 15.stol. zprávy o používání proutku čarovného, byl známý alchymista, benediktin, Basilius Valentinus. Ve své knize ťPoslední testamentŤ vydané ve ?trasburku v roce 1651 a 1676 v kapitole 22-28 píše o sedmi druzích prutů, lískových a jiných, řezaných v různých postaveních hvězd dle astrologie, tedy pod domnělými účinky hvězd a souhvězdí. Popisuje i kovovou virguli v různých provedeních, vhodných pro hledání různých druhů rud. Píše i o tom, s jakou úctou nosili havíři proutek za pasem, anebo v kapucích hornické hazuky. (Hildebrant, Der Alchemist Basilius Valentinus, Zerbst, 1876., H. Vintler, O pověrách s virgulí, Pluemen der Tugent (Ebermann, Zeitschrift Ver. Für Volkskunde 1913, str.127).
Kuhn ve své knize o původu ohně (Herabkunft des Feuers 211) se snaží dokázat, že středověký proutek čarovný má obdobu ve zkazkách staroindických o kouzelném prutu, jehož účinek přirovnává k proutku (Wünschelrute) v Germánských bájích.
V roce 1909 popisuje v časopise Kosmos francouzský vikář (jméno mi není známo), způsob hledání kovů a vody za pomoci kyvadla v Číně. Ale o tomto až poněkud později.

Proutek, neboli virgule

 
Odkud se vlastně vzal název virgule? Z latinského středověkého slova virgula (proutek). Připomínala se tak známá hůl římského boha Mercuria a pod různými názvy pak i čarovná moc proutku. A tak existoval virgula divina (proutek věštebný), virgula metalloscopica (proutek nalézající kovy), virgula mercurialis (proutek Merkuriův).
Němci pojmenovali virguli domácími názvy, které zcela zjevně naznačovaly, že jde o proutek čarodějný, věštebný, který "bije", sklání se, chvěje, odpovídá na otázky sklonem, ukazuje skryté poklady a rudná ložiska, zlato, stříbro, drahokamy a kde pod zemí leží poklad. A nejenom to, byl to také proutek, který získává štěstí a bohatství: (Vünshcilligerta, Wünschelgerte, Wünschelrute, Wünschelris, Zauberrute, Wickerrute, Schlagrute, Springrute, Fragerute, Zeigrute, Bergrute, Feuerrute, Glückrute). Ve Francii se pak vžil název vergette, baguette divinatoire (prut, proutek věštebný). Později se vžívá i název naznačující, že se jedná o proutek odkrývající podzemní bohatství, zejména vodu, révélateur. V Normandii se ustálil výraz Aronův prut, ve ?védsku Slagruta, v Dánsku Önskeguist. V Anglii přiznají proutku jeho názvem čarovnou, či věšteckou moc: the divining rod, forked divined rod. Později jeho název připomíná jeho účel při hledání podobně jako ve Francii, - (finding stick). Není bez zajímavosti, že se v 18. století po západní Evropě rozšířil název proutku "Jakub" podle proslulého francouzského proutkaře Jakuba Aymara. Lužičtí Srbové pokřtili virguli nazývanou vlivem německého názvu Wunšelruta, jménem "Mathes". Při hledání pokladu se používala různá zaklínadla k tomu, aby poklad byl nalezen a tak byla virgule "Zaklínači pokladů" nazývána jménem některého ze svatých tří králů: Kašpar, Melichar či Baltazar. V Čechách se v lidovém podání od 16. století používal název převzatý z latiny - virgule (na Slovensku virhule, místy virguĺa). V zaklínacích knížkách českých z 18. století je virgule nazývána rafikou, holí Kryštofovou, Kryštofkou, (podle patrona pokladů sv.Kryštofa). V 19. století se v Čechách vžil jak v lidovém podání, tak i v literatuře název proutek a odvozeniny: proutkař (Rutengänger), proutkaření (hledání proutkem). Na sklonku 20. století se začal používat (především v odborných kruzích) i výraz telestét (proutkař), telestézie (proutkařina), telestétické práce (proutkařské práce).

Náboženství, víra, proutkařství a proutek

 
Pruty, nebo jinak řečeno proutkaření, bylo ve Starém zákoně uznáno přijatelným pouze tehdy, když bylo použito při práci pro Boha. Tehdy měl proutek asi takový význam, jako dnes biskupská hůl Titulní list knihy proti proutkaření: Theophilus Albinus: Das Entlarvete Idolum der Wünschelrute, Dresden 1704nebo kouzelná hůlka čaroděje.
Katolická církev všechny druhy věštění zakázala a proto bylo proutkaření po mnoho let považováno za práci ďábla. V roce 1690 byli studnaři dokonce vyloučeni z církve a jejich "čarodějnická" činnost zakazována s pohrůžkami od světské moci pro domnělé spolky s ďáblem. Jedním z velkých bojovníků proti proutkařům byl kanovník Le Brun z Grenoblu. Ten tehdy vyhledal sedláka, tehdy proslulého proutkaře Jakuba Aymara. A i když se přesvědčil o jeho vynikajících výsledcích, prohlásil tyto za šalbu satanovu. Toto zaslechla dívka jménem Olliva, která rovněž uměla s proutkem zacházet. Dovedla prý za pomoci proutku rozeznat v hromádce kostí lidské od zvířecích a u lidských pak určit zda jde či nejde o ostatky svatých. Zmínila se o tom Le Brunovi a litovala při tom svého hříchu a Brunovi slíbila, že již proutkařit nebude. Aby již neměla co do činění se satanem, šla k Brunovi ke zpovědi a k přijímání těla páně. Potom zkusili, zda má satan na ni ještě vliv. Rozhodili po zahradě kousky kovů a dívka procházela zahradu s proutkem. Ten se však ani nepohnul. Položili před ní kusy kovu tak, aby je viděla a proutek byl opět bez pohybu Přivedli ji ke studni, kde se dříve (před zpovědí a přijímáním těla páně) proutek skláněl a zase nic. Ani se nepohnul. Kanovník i dívka byli přesvědčeni, že ďáblovu moc zlomili. Samozřejmě, že nehybnost proutku byla způsobena pochybovačností a pevnou důvěrou dívky v Boží ochranu proti pohybům proutku, zaviněných ďábelskou mocí.
Dalším z řady církevních bojovníků proti proutkaření se stal (později velmi známý), Theophilus Albinus. Bylo to především díky jeho knize ťDas entlarvete Idolum der WünschelruteŤ, Dresden 1704. Kniha brojí především proti Zeidlerově knize (Kurtze Verheidigung der natürlichen Bewegung und rechten Gebrauchs der Wünschelruthe, Frankfurt, Leipzig 1705) a obrázkům v ní uvedených. Titulní list Albinovy knihy zobrazuje spisovatele v okamžiku, kdy strhnul proutkařovu škrabošku a pod ní se šklebí ďábelský obličej. Proutkař se tak rázem mění ve lstivého ďábla, který lidi šálí sliby, co zázračný proutek umí ukázat, či uhodnout.Karel Toman - Hornické kroje v 16. století - Proutkař
Je zajímavé, že sám Martin Luther prohlásil proutkaření za smrtelný hřích a dokonce ho zahrnul do činností, které porušují první přikázání. Zajímavé je to zejména proto, že Luther byl syn horníka a musel si být velmi dobře vědom toho, že havíři virguli běžně používali. V 16. století se pravidelně využívalo virgulí v německých dolech.

Virgule a proutkařství v hornictví

 
V této části článku bych se chtěl zabývat obdobím zahrnujícím 16. a 17. století a především autory, kteří se v té době snažili alespoň o nějaký popis práce proutkaře anebo způsobu držení virgule. Nemělo by totiž smysl vypočítávat nekonečnou řadu spisovatelů, kteří v té době psali o proutku příznivě či nepříznivě. Jedná se o teology, mineralogy, fyziky a chemiky. Dnes, anebo už i dříve vydané bibliografie knih a článků o proutku a proutkaření by zcela určitě utvořily samy o sobě zvláštní knihovnu. A tak zde uvedu alespoň ty, jejichž popis práce proutkaře a vysvětlení pohybu virgule se vždy nějakým způsobem dotýká i soudobého, všeobecného názoru na tento jev.
Zmínky o výklad jevu proutkaření a pohybu virgule jsou patrné již v dílech Paracelsových (1493 až 1551). Ten je totiž přesvědčen o tom, že jen pevná důvěra proutkařova jest vlastně onou pružinou, která způsobuje pohyb proutku, tedy virgule. Valemont, Traité de la bagette divinatoire, 1692, P. Sébillot- Různé návody a zkoušení virgulíParacelsus je přesvědčen (jak rozvádí jeho názory Aldrovandus ve výkladu o proutku), že některé kovy mají vzájemné sympatie k některým stromům. Dokazuje, že hledání proutkem bylo rozšířeno jak havíři poctivými tak i podvodníky. Paracelsus však nevěří pohádkovým pověstem o "Zázračném" proutku a jeho výkonu. Píše o něm spíše jako o pověře, kterou zatracuje. Jak již bylo uvedeno, soudí, že jen síla lidské vůle řídí pohyby proutku a často pak to bývá zlá lidská vůle, se snahou o zřejmý podvod. Všem možným vybájeným hornickým pohádkám o kouzelné moci lískového proutku prostě nevěří. Dá se říci, že právě v Paracelsových popisech se bezděky ozývají i současné názory teoretiků a praktikujících proutkařů. Jsou totiž v převážné většině přesvědčeni o tom, že tam, kde není psychický základ, tedy pevná, nezlomná důvěra a silná vůle proutkaře, tam proutek - tedy virgule, nefunguje.
Jean le Bon pozoroval ve své době zvyky a postupy při proutkaření. Některé z podrobností které zapsal, neuvádí ani Agricola. S největší pravděpodobností je proutkaři z oblasti Krušných hor v Sasku a v Čechách prostě neznali. Na příklad je Jeanem le Bonem uváděno: Kdo jdeš hledati ložiska žíly rudné v dolech, vezmi vidličkovitý výhonek lískový roční. Neměj železného nástroje při sobě. Odlož peníze a skvosty zlaté nebo stříbrné. Oblek měj volný, neutažený. Vezmi do obou rukou hůlku kouzelnou, mezi oba ukazováčky, sevři pak pěsti. Takto jsa připraven, procházej volně prostorem, kde hledáš. Vstoupíš-li na místo, kde pod zemí jest ruda, čarovná hůlka začne se náhle chvěti, nahýbá se a točí.
Spis Athanasia Kirchera (1601-1680) o magnetismu (De arte magnetica, Romae, 1654), poněkud změnil dosavadní názory na pohyb virgule. Kircher totiž jako první vyslovil dohad, že pohyby virgule se dějí díky fyzikálně -mechanickým podnětům. Podle Kirchera vystupují z vody a kovů výpary (vapor exhalatio metallica), spojují se s výpary z větví a listů a množí se kolem prutu, až poznenáhlu prut vahou se sklání nebo vztyčuje.
Kircher také popisuje, jak viděl proutkaře provádět svou práci v Německu: Vezme studnař výhonek lísky, zcela rovný, hladký, bez suků, rozpoltí ve dvě stejné délky. Vydlabe na konci jedné malou prohlubeň, zářez, a sřízne konce druhé přesně tak, aby do zářezu prvé polovice úplně zapadal. Nyní nese "hůlku čarodějnou" obloukovitě před sebou a drží mezi oběma ukazováčky proti sobě. Když přejde prameny vodní, nebo ložiska rudy kovové, oba konce se pohybují a sklánějí.
Jiný způsob viděl Kircher pouze u několika málo lidí, kteří se vyhledáváním vodních zdrojů živili. Popis je následující: Vezmou dlouhý výhonek lískový, neb i z jiných stromků, úplně rovný a hladký. Oba konce drží obloukovitě zahnuté. V tom okamžiku, kdy přejdou prameny vodní, výhonek se rozechvěje, obrací se a otáčí obloukem k zemi. Nikoliv každému člověku jest dána schopnost skláněti hůlku divotvornou nad vodami, kovy, věcmi ukradenými, zakopanými, nad zločinci a vrahy. Stávalo se často, že i nezdar nebyl výjimkou. Někdy se i stávalo, že osoba ovládající proutek, najednou tuto schopnost ztratila a znovu nabyla. Dost obšírně o tomto jevu píše ve svém spise jezuita Schott: Nemohou všichni mluviti s virgulí a také "nebije" vždy proutek i téže osobě stejně. Jisto však prý jest, že zdar pohybu proutku vychází toliko z tělesného organizmu proutkařova. Kdyby závisel zdar na hůlce, nebylo by třeba lidské ruky. Mohla by hůlka viseti volně na čepu jako jehla magnetická a pak jistě by se neskláněla nad vodami a nad ložisky kovovými.
Ve Francii r. 1640 jako první popisuje "hůlku kouzelnou" baron Beausoleil a doporučuje ji hledačům pramenů. Horníci s virgulí hledají zlato. Lohneis, L'art des minesV roce 1674 jezuita Dechalles popisuje podrobně vyhledávání vody tímto kouzlem, jak uvádí pod vlivem Agricoly. V této době se některé oblasti podle tohoto svědka honosily zvláštním druhem lidí, nazývaných "pramenáři" ("studnaři"). O tom, jak se k nim později zachovala církev a světská moc, jsme si již přečetli dříve.
Jan Malus, který prozkoumal na sklonku 16. století Pyreneje po stránce hornické, pevně důvěřoval v kouzlo čarovného proutku. Ve své knize o Pyrenejích píše, že: Odedávna hledají v Německu a v Čechách lískovým prutem uříznutým v určité roční době, v určité hodině, se zaklínadly, kde jest v útrobách země voda a ruda. Zachoval se tak jeden z nejvzácnějších dokladů o používání virgule v českém hornictví z konce 16.století.
Vraťme se však ještě ke Kircherovi. Jeho teorie o pohybu proutku díky fyzikálně - mechanickým podnětům byla poněkud zastíněna novou teorií, založenou na atomových částicích (Gassendi). Vallemont totiž ve své knize o tajné fyzice (Physigue occulte ou Traité de la bagnete divinatoire, Paris, 1693; německý překlad: M.Wille, Der heimliche und unerforschliche Naturkündiger oder Akkurate Beschreibung von der Wünschelruthe, Nürnberg, 1694) dokazoval, že z podzemních vod a kovů vystupuje hejno drobných neviditelných částiček, atomů, tělísek (corpuscules), nebo ve smyslu Cartesiovy nauky drobounkých "dušiček", oživujících ložiska rud a skryté poklady. Hemží se kolem prutu, vnikají do prutu a silou přitažlivosti rozněcují pohyby. Vallemontova teorie narazila na tuhý odpor a potíral ji zejména kanovník z Grenoblu Le Brun.
Nejstarším literárním dokladem o užívání virgulí ke zjišťování rudných žil na počátku 15. století v Čechách je Agricolovo dílo: "De re matallica libri XII." - vydané v Basileji v roce 1556, rok po jeho smrti. Právě proto, že se jedná o nejstarší literární doklad o proutkaření v Čechách, budu věnovat stěžejní část článku jeho osobnosti a dílu.
Dovolte mi tedy, abych Vás touto cestou seznámil se životem a dílem významného učence 16. století Georgia Agricoly. Georgius Agricola - vlastním jménem Georg Bauer se narodil 24.3.1494 v Hluchově (Glauchau) v Sasku. Tehdy byl Hluchov hlavním městem tehdejšího hrabství Schönburnského. Jako spisovatel překládal své německé příjmení Bauer do latiny a je tedy dnes všeobecně znám jako Agricola.
V němčině znamená Bauer - v prvním významu slova sedlák, anebo Bauer /s - rolník, ve druhém významu pak pěšec, pión v šachu či spodek anebo kluk v kartách (koncovka r), v dalším a tedy již třetím významu slova Bauer /s - klec na ptáky.
O jeho rodině a nejútlejším mládí není mnoho známo, protože Hluchov několikráte vyhořel a mnoho listin tak bylo zničeno. Agricola chodil do školy nejspíše v Hluchově, pak ve Cvikově a svá studia ukončil až na univerzitě v Lipsku, kde studoval filozofii a filologii. Po třech a půl letech učení se stal učitelem řečtiny a hebrejštiny na městské škole ve Cvikově (Zwikau) kde napsal své první dílo "Libellus de prima ae simplici institutione grammatica" - malou latinskou gramatiku která vychází v roce 1520. Po dvou létech přichází do Lipska, kde působí jako lektor profesora Petra Mosellánského a zabývá se tu i lékařstvím. Kolem roku 1522 napsal dvě teologická pojednání. Když pak roku 1524 Mosellanus umírá, odchází Agricola do Itálie kde se zajímá především o lékařství a přírodní vědy. V roce 1526 je opět v Německu a za rok potom je již v Jáchymově, kde vlastně pobývá proto, že chce pěstovati přírodovědecké znalosti o kovech a jejich sloučeninách a poznat možnosti jejich použití v lékařské praxi. Proto prý se usadil v rudnaté krajině, jíž bylo vlastně okolí Jáchymova.
Dá se říci, že jediné hornictví mělo tehdy tu zásluhu, že styk středověkého člověka s přírodou byl těsnější. Hornictví bylo stále připraveno poskytnout bohatý zdroj hlubšího poznání přírody a její nerostné říše. Je tedy také nutno poznamenat, že hornictví a hutnictví, prováděné prakticky, "započalo se v době Agricolově pěstovati odborně".
Agricola byl nadán dobrou pozorovací schopností a představivostí. Jeho síla spočívala v klidné, pilné práci. Byl neobyčejně všestranný. Jeho spisy se týkají teologie, filologie, politiky a lékařství, ale hlavně mineralogie. Nejdůležitější z nich je pak dílo o hornictví a hutnictví - "DE RE METALLICA LIBRI XII". Zmíněnou knihu napsal v Jáchymově, kde byl po určitou dobu i lékařem. Kniha byla ve svém pohledu encyklopedická a stala se normovou učebnicí o dolování po dobu nejméně jednoho století. Byla jí přikládána taková důležitost, že její výtisky byly v kostelích spolu s biblí a kněží z nich havířům četli. Toto hlavní dílo Agricolovo vyšlo z tiskařského lisu roku 1556 v březnu u Jeronýma Frobena a Mikuláše Episcopia - čtyři měsíce po Agricolově smrti. Za rok pak vychází německý překlad Bechiův. Nutno poznamenat, že toto dílo vychází ve starší době několikrát latinsky, německy, jednou italsky a v minulém století tedy dvacátém, v anglickém překladu pozdějšího prezidenta Spojených států Herberta Clarka Hoovera a jeho choti Lou Henry Hooverové a znovu pak německy péčí Agricolovy společnosti při Německém muzeu. K těmto vydáním připojila Matice hornicko-hutnická překlad český v roce 1933. Všechna vydání předchozí a překlady taktéž, byly vytištěny ve velkém foliovém formátu originálu. První české vydání má formát menší a tak jsou obrázky latinského originálu zmenšeny na tři čtvrtiny. Hlavně proto, že se tak kniha stala lacinější a její cena pak byla přístupná nejširšímu okruhu zájemců. První vydání vytiskla hornicko-hutnická knihtiskárna PROMETHEUS. Obrázky reprodukoval z latinského vydání v roce 1556 Buchar a Hrdina. Celkem toto dílo obsahuje 273 obrázků. Prvních osm knih latinského originálu přeložil profesor PhDr. Bohuslav Ježek za pomoci svého syna JUDr. Bohuslava Ježka. Poslední čtyři knihy o hutnictví přeložil pak Ing. Josef Hummel.
V tomto svém díle popisuje Agricola hornictví a hutnictví tak, Johannes Sambucus: Podobizna Georgia Agricolyjak je poznal v krušnohorské stříbrné metropoli - Jáchymově v Království Českém. V tomtéž Jáchymově, kde se razily první ?likovské tolary a kde pak již roku 1716 byla založena první hornická a hutnická škola na světě.
Zmínil jsem se o tom, že se Agricola zdržel nějaký čas v Itálii kde studiem v Bologni, Benátkách a Ferraře získal doktorát medicíny a po svém návratu do vlasti byl městským lékařem v Jáchymově a později i purkmistrem v Saské Kamenici, bývalém Karl-Marx-Stadtu, dnešním Chemnitz. Vedle svého lékařského povolání se věnoval v Krušnohoří studiu a zkoumání nerostů a hornin. Jeho zájem plynul především z toho, že mnoho nerostů a rud se v 16. století užívalo k přípravě různých léků. Agricolovo dílo je spjato s rozvojem hornictví na Jáchymovsku, s rozvojem samotného Jáchymova coby města a tedy i nerozlučně spjat i s osudy hrabat Schlicků. Historie oněch let rodícího se humanismu, bojů mezi šlechtou a městy, šlechtou a panovníkem, oněch let stoupajícího útlaku poddaných a prvních selských a hornických bouří je mimořádně zajímavá a poučná i pro současnost.
Agricolovo dílo je důkazem osobního vědeckého zájmu, píle a vytrvalosti. Důkazem toho, že vzdělanost a zájem obrozeneckých vědců se neomezila pouze na jediný obor, ale obsáhla i řadu dalších věd.
I když byl Agricola městským lékařem v Jáchymově a lékařský diplom získal v Itálii, napsal pouze jedinou práci z lékařského oboru "DE PESTE LIBRI TRES" (celkem třikrát vydanou). Píše v ní o nemocech, jejich jménech, průběhu a lécích.
Ale vraťme se zpět k jeho nejdůležitějšímu dílu. S přípravami k této práci začal Agricola již brzy po svém příchodu do Jáchymova - sbírá praktické zkušenosti z hornictví, činí si poznámky. Je možno říci, že "Dvanáctero knih o hornictví a hutnictví" je výsledkem Agricolovy více než dvacetileté práce. Kniha obsahuje 273 dřevorytů a kromě toho i množství jednoduchých obrázků. Podílela se na nich řada umělců. Mezi nimi kreslíř a básník Jan Rudolf Manuel Deutsch (monogram RMD s dýkou), Zachariáš Specklin (značka ZS) a Basilio Weffring nebo Wehring - v polovině 16. století jáchymovský měšťan.
Povězme si však ještě něco o Agricolově životu. Byl dvakrát ženatý, měl několik dětí, které mu však pravděpodobně záhy zemřely. Činný byl i na poli praktickém, neboť byl vícekrát zvolen purkmistrem v Saské Kamenici, dnešním Chemnitz. Vévoda Moric Saský ho pověřoval i diplomatickými úlohami.
V tehdejších nábožensky rušných dobách zůstal Agricola věren církvi katolické přesto, že byl nakloněn některým reformačním ideám. To všechno k němu doléhalo jenom jako vzdálený ohlas. Zůstává ve svém jádru vždy věrný své vědecké práci, své nerostné říši a oblíbenému hornictví a hutnictví. Toto vše si vyžaduje znalost nerostů a tu používal při každé příležitosti k tomu, aby obohatil svou sbírku, která byla v té době zřejmě největší a nejkrásnější sbírkou minerálů na světě. Zdrojem mu byly předně Jáchymovské jámy, ale také jeho čilý vědecký styk s cizinou. Ve věnování k "DE NATURA FOSSILIUM" sám Agricola píše, že je nucen doplňovat svou sbírku nerostů a minerálů ze všech krajin Německa, nýbrž i ze všech evropských dolů a také z Asie a Afriky. V tom mu byli nápomocni horníci, učenci i kupci.
Pokud se týče soukromých poměrů, je známo, že vynakládal mnoho peněz na své práce a trpěl proto na sklonku svého života i nouzí. Zemřel 21. listopadu r.1555 v Kamenici, aniž byl dříve déle nemocen. Jako katolíkovi odepřel mu kamenický pastor pohřeb, takže byl pohřben v zámecké kapli v Zeitzu.
Agricolovo dílo mělo největší význam pro hornictví a hutnictví dvou století, neboť hornictví, hutnictví a příbuzná odvětví technická jakoby ustrnuly na výši, ve které je Agricola poznal a popsal. A tak v tomto oboru zůstalo jeho dílo nepřekonáno až do konce 18. století, třebaže mineralogie, jejímž tvůrcem se stal, učinila brzy nato velké pokroky. Agricola ukázal novou cestu nazírání na anorganickou přírodu, oprostil ji od neplodných úvah školských a obrátil pozornost k exaktnímu pozorování a samostatnému bádání.
Ještě jednou opakuji: - Agricolovo dílo mělo největší význam pro hornictví a hutnictví dvou století. Dvanáct knih o hornictví a hutnictví bylo až do 18. století používanou učebnicí těchto nauk a neztratilo jako základní spis o hornictví a hutnictví určitého významu ani dnes, čemuž nasvědčuje to, že ještě ve 20. století vycházejí tři vydání. Anglické, německé, české v roce 1933 a poslední, opět české v roce 1985. Tedy vlastně čtyři vydání.
Řekl jsem, že Agricolovo dílo má určitý význam i dnes a dodávám, že plným právem. Vždyť budu-li citovat 1. až 3. odstavec Knihy první, str.1. a 2., sami mi to potvrdíte.
NOVINKY, ZAJÍMAVOSTI A AKTUALIZACE:
12.02.2007 -  Archiv webu www.gpz.cz - položka 001
17.10.2004 -  Názory z jiného webu (doplnění informace o zemském magnetismu) najdete zde.
18.09.2004 -  Doplnění o odstavec GPZ a fauna.
16.09.2004 -  Doplnění o stupnici škodlivosti GPZ.

TOPlist


Copyright © 2004 až 2010 VDCH

DY> Y>